Patříte mezi cyklisty, kteří nemají zcela stoprocentní zrak a pro bezpečné bikování potřebují dioptrické brýle? Jaké jsou aktuální možnosti, kombinující ochranu zraku s dioptrickou korekcí a podle čeho se řídit při jejich výběru? Na tyto a několik dalších otázek odpovíme v následujícím článku.
Předem je potřeba zmínit, že dnes již většinu života brýle používám, ale výhradně na dálku a tím pádem při činnostech, vyžadujících detailní přehled o tom, co se před vámi děje. Potřeba mít dioptrické brýle u mě propukla již na střední škole, kdy jsem sice na tabuli i na meotar viděl ještě celkem dobře, ale se čtením návěstních cedulí a dopravních značek v autoškole, kterou jsem absolvoval v rámci volitelného předmětu na naší SPŠ už to bylo horší a stav mého zraku si proto již tehdy vyžádal na mém prvním řidičáku doplňující poznámku “pouze s brýlemi”.
Původně jsem začínal zhruba na půlce dioptrií, ale postupem času a zejména se zvětšujícími se posluchárnami přišla potřeba přesnějších a častějších kontrol zraku, které nakonec vedly až k necelým dvěma dioptriím kombinovaným s necelým jedním cilindrem, přičemž na každém oku se přesná korekce mírně lišila. Zajímavé z dnešního pohledu pro mě je to, že zatímco jsem brýle vždy musel používat do kina, školy a pro řízení auta, na kolo jsem si dlouho dokázal vystačit bez dioptrií s “obyčejnými” cyklistickými brýlemi.
Postupem času, jak roky běžely a moje jezdecké schopnosti zlepšovaly, jsem začal občas narážet na omezení mírně rozmazaného dálkového vidění a přišel na to, že mi docela dost dokáží zrak “vylepšit” polarizační resp. speciální Prizm skla, která tehdy představila americká značka Oakley a které jakoby vyjasnili a malinko také zostřily mé vidění, takže jsem si díky tomu o dost prodloužil mou bezdioptrickou cyklistickou éru.
Dalším obdobím, kterým si asi projde většina sportovců bylo pro mne období kontaktních čoček. Někomu tahle věc vyhovuje a nemá problém s tím ji používat celoživotně, ale já se přiznám, že jsem buď řešil zdlouhavé nandavání a vyndavání, nebo s tím související zánět spojivek, prostě čočky pro mě nebyly tím pravám řešením a bude to chtít změnu.
Vyzkoušel jsem postupně různé typy dioptrických brýlí a nakonec skončil u toho, že jsem měl jedny čistě sportovní a jedny univerzální samozabarvovací, které jsem různě střídal podle potřeby a podle toho, jestli jsem jel za slunce, nebo v lesním šeru a čas od času jsem si vystačil i s původními Prizm Oakleyemi, které mám vlastně dodnes a občas hlavně na gravel si je stále beru.
Abych to zkrátil, tak více jak dvacet let zkušeností s různými typy brýlí ještě nedává nikomu patent být nejchytřejší a proto jsem se rozhodl, že po bezmála desetileté pauzy u optika si nechám svůj zrak zkontrolovat a současně s tím si aktualizuji své znalosti o tom, jaké jsou nejmodernější možnosti, ze kterých může “dioptrický cyklista” vybírat.
